Už nějaký čas jsem pošilhával po smart-founech s operačním systémem Android. Teď, když jsem konečně udělal všechny zkoušky, jsem se odměnil přístrojem HTC Legend. Proč právě tenhle přístroj a jaký je HTC Legend?
Do užšího výběru adeptů na obyvatele mojí kapsy se dostaly dvě zařízení. Shodou okolností obě od HTC. Z úvodu už víte, že nakonec vyhrál Legend, jeho soupeřem byl jeho větší bráška Desire. Co do softwaru jsou oba přístroje naprosto identické, takže rozhodovala hardwarová výbava a cena.
Desire je top model HTC a tomu odpovídá i jeho výbava, ovšem Legend je jenom o malý stupínek níže, takže rozdílů není mnoho. Mezi ty hlavní patří rozlišení displaye. Zatímco Desire má WVGA (480 x 800), Legendu v HTC nadělili rozlišení pouze poloviční HVGA (320 X 480). Pokud ale oba přístroje položíte vedle sebe a otevřete si třeba stejnou webovou stránku, rozdíl v rozlišení prakticky nepoznáte, pouze Desire má o něco více vyhlazené písmo.
Další rozdíl je v paměti a procesoru, obojí má Legend asi o 1/3 slabší. Při praktickém použití je vidět i rozdíl, ovšem opět nikterak markantní. Teď asi čekáte, že rozhodla cena. Jenže rozdíl v ceně je necelých tisíc korun, při cenách těsně nad hranicí deseti tisíc opět rozdíl vcelku nepatrný.
Jenže Legend to u mě vyhrál svojí stylovou a odolnou konstrukcí. K telefonu se nechovám zrovna v rukavičkách, takže telefon z jednoho kusu hliníku mě na první pohled zaujal. To ale neznamená, že Desire by byl nějaký levný plasťák, naopak působí vcelku robusním dojmem, ale hliník je hliník. Druhá věc která mne lákala na Legendu je lepší výdrž na baterie, menší display se přeci jenom na výdrži kladně podepsal.
Hned jak jsem si oba stroje ozkoušel a v hlavě si sesumarizoval výše popsané srovnání, bylo rozhodnuto. Jenže samozřejmě zrovna nebyl v mém oblíbeném eshopu skladem. Takže týden čekání a všichni dobře víme, jak mučivé takové čekání je :-).
Vybalení a první spuštění
První, co mě už v krámě zaujalo, byla stylová, ale docela malinká krabička. Příslušenství k telefonu skutečně není mnoho. Nabíječka (kombinovaná s USB kabelem), 2GB microSD karta, sluchátka a nakonec "nepostradatelné" CD s manuálem.
Jak je ze seznamu výrobcem dodávaného příslušenství zřejmé, člověk si musí ledacos dokoupit. U mě to bylo následující:
- 8GB microSD karta
- další microUSB kabel
- redukce z miniUSB na microUSB
- fólie na display
První co je nutné po rozbalení udělat je telefon sestavit. Vložení baterky a microSD karty proběhlo vcelku bez obtíží, ale pozor na sim-kartu, nevkládá se totiž uříznutým rohem směrem do nitra telefonu, nýbrž přesně opačně. Až se budete divit proč vám telefon odmítá sim-kartu načíst, zkuste ji otočit.
Při prvním spuštění mě nemile překvapil podivný zvuk, který bootování telefonu doprovází, ještě nemileji převapen jsem byl po zjištění, že tenhle zvuk nejde vypnout.
Od té doby co telefon poprvé nabootoval nejím, nespím, nepracuji. Tak dobře, tak zlé to zase není, ale na dva víkendy mě telefon určitě zabavil. Přeci jenom to chvilku trvá, než člověk nastaví všechno k obrazu svému a vyzkouší všechny hry z top 20 ... (Pokračování příště)
